Cíle terapie tancem
Cíle terapie tancem
Základní cíle taneční terapie jsou zároveň obdobné i odlišné od cílů jiné psychoterapie. Vědomí sebe sama, přijetí sebe sama, jasnější vnímání druhých, vytváření uspokojivých vztahů a schopnost přijmout volbu a učinit volbu pro sebe, to jsou v zásadě výsledky terapeutického procesu. Zároveň pracuje taneční terapeut/ka se svými klienty směrem k "zdravému" tělu, tělu nesvázanému konflikty, napětím, distorzemi, a schopnému jednat v rámci otevřeného vyjadřování sebe sama. Tělo by mělo být natolik svobodné, aby mohlo zpracovávat ty stresové momenty a silné emoce, které jsou součástí existence člověka, aby si bylo schopno připustit daný okamžik a pak se restituovat do relaxované rovnováhy a bazální celistvosti proudění energie, aby dál mohlo vnímat a vyzařovat život. Taneční terapie tedy přijímá fakt, že mysl a tělo jsou částí téhož výrazu, a zaměřuje se na pohybovou změnu. Změnou je lepší porozumění tělu a jeho signálům, což jedinci dovolí rozšířit rámec pohybů, a tak má možnost učinit volbu, má více možností jak se srovnávat se životem. Každý člověk by měl odpovídajícím způsobem vnímat a reagovat na své vlastní pocity a na druhé, což by mu mělo dát svobodu spontánně používat tělo a jeho pohyby jako expresívní prostředek s jasným vztahem k právě probíhajícím myšlenkám a pocitům.
Ačkoliv jde o hledání toho, jak lidem dovolit najít jejich vlastní pohyb a vytvořit si spontánní reakce, musí tomuto hledání terapeut/ka poskytnout strukturu. Ta je obdobná struktuře jakékoliv jiné psychoterapeutické modality. Je potřeba určit limity možného chování, dostatečně široké, aby si klient mohl rozšířit své zúžené hranice, ale aby byly jasně přítomné meze v případě, že nastane potřeba kontroly. Struktura, kterou stanovujeme v hodině taneční terapie, by měla být primárně bezpečná a podporující. Pohyb je vnímán jako radostná zkušenost, radostné je dokonce prožívání smutku a hněvu, jestliže byly doposud příliš zadržované. Pohyb nikdy není hodnocen jako dobrý a špatný. Občas může být neadekvátní nebo omezený, ale vždycky se jedná o individuální vyjádření jedince a to takovým způsobem, jakým v daném okamžiku může reagovat. Whitehouseová říká: "To, co je důležité, je pocit tance, ne odhalení toho, co jejich těla nemohou udělat, ale toho, co mohou udělat, toho, co je jim přirozeně k dispozici, radosti, rytmu a energie, které jsou jejich oprávněným dědictvím... Viděla jsem, že čím hlouběji mohu vnímat to, jak prožívá pohyb daná osoba, tím expresivnější a jasnější začínal pohyb být."
Člověk je to, na co se zaměřujeme, pohyb a tanec jsou nástroji. Terapeut/ka spíš pracuje s již existujícími vzorci člověka, než s pomocí stylizované formy tance, jako je balet nebo společenské tance (ačkoliv někdy můžeme tyto speciální formy účelově použít). Techniky se mohou lišit, ale existují základní cíle, společné pro všechny taneční terapeuty. Taneční terapeuti používají své dovednosti, kreativitu a spontaneitu k tomu, aby umožnili ostatním prožívat se na rovině tělesných vjemů a impulsů a umožnili jim komunikaci pomocí akce těla. terapeut musí mít nejen bohatý pohybový slovník, ale musí také znát své reakce a vzkazy, které svým tělem vysílá. Komunikace musí být přímá a jednoduchá, jelikož pohyb je upřímná reflexe sebe samého, taková, kterou nelze slovy zakrýt. Terapeut, jelikož adekvátním způsobem a senzitivně reaguje na každou komunikaci, musí být připraven na setkání s hněvem a nepřátelstvím, stejně jako odtažitostí a apatií. Ačkoliv je role terapeuta často aktivní, musí dbát na to, aby aktivita vycházela z potřeb skupiny nebo jednotlivce, a ne z potřeb terapeuta. Zkušenost je taková, že jako jeden ze spolupracovníků ve skupině odkrývá fakta o pacientovi, vzájemných vztazích a okolí.
Existuje celá škála technik, kterými se jednotlivé styly terapeutů liší. Někteří používají čistě tanec, jiní pracují na kontinuu, končícím někde blízko psychodramatu a interakčních technik. Jedni se zabývají pouze individuální terapií, zatímco druzí jsou více naladěni na práci se skupinovým procesem. Ti, kteří zdůrazňují taneční aspekty, mají větší tendenci používat synchronii pohybu, plynulé pohybové přechody, a účastnit se na více rovnocenné bázi. Míra verbalizace a interpretací je různá. Jsou okamžiky, kdy se terapeut nezapojuje, a je více pozorovatelem. Pohyb se pak často stává prostředkem k náhlejšímu vynoření konfliktu, a v tento okamžik může být terapeut direktivnější. Používání hudby se také situace od situace liší. Ti, kteří pracují se skupinou, zejména se skupinou hospitalizovaných pacientů, mají sklon více využívat strukturované rytmy. Existuje hodně rovin řízené pohybové zkušenosti. Ty závisejí na cílech, věku, postižení nebo poruše pacienta a zařízení, ve kterém léčba probíhá.
Popis "sezení" taneční terapie
Následující text je zevšeobecněným popisem hodiny taneční terapie s malou skupinou. Taneční terapeut může mít velkou místnost, svůj prostor, do kterého klienti přicházejí, nebo v případě velkých institucí dochází někdy terapeut/ka přímo na denní místnost oddělení, a tam s přítomnými pracuje. Po uvítání, předběžném a rychlém zhodnocení naladění skupiny, následuje obvykle zahřívací fáze - jak těla, tak vztahů. Začátek hodiny se může velmi podobat taneční hodině, zahajované strečinkem, vyklepáváním končetin, zkoušením funkce izolovaných částí těla, změnami rytmu a procházením různých hladin energie. Terapeut zahajuje kontakt s každým pacientem tak, že kvalitativně reaguje na jeho pohybové vzorce, přizpůsobuje svůj vlastní pohybový styl stylu klienta. Začáteční, jednoduché rytmické pohyby rukou, nohou a hlavy nebo ramen, pomáhají nejen koordinaci, ale i přímému vyjádření emoce. Člověk může prožívat stud, porážku, zlost nebo strach a to se projeví odpovídajícím napětím svalů, postavením těla a gesty. Zahřívání je vhodné k tomu, aby se terapeut pečlivě podíval a vybral klíčové body komunikací, potřeb jedinců a skupiny jako celku.
Tím, že se zaměříme na pohyb, můžou se vynořit témata, která doslova kopírují jakékoliv psychologické nebo psychiatrické principy. Tím, že terapeut dává to, co se děje, do souvislostí a reaguje na stále se měnící vzorce, rozšiřuje používání zapojeného svalstva a tyto tělesné reprezentace verbalizuje, začnou se vynořovat hlavní obtíže. Náš jazyk má popisně zakotveny pocity v tělesné terminologii. Máme pocit, že se nám hlava rozskočí, jsme vykolejení/mimo, nejsme schopni stát na vlastních nohách, potřebujeme oporu, držíme si někoho od těla, chceme se přitulit, nehneme brvou. Tím, že terapeut odezírá pohyby a verbální signály, může se zabývat tématy, rozvíjet je a rozšiřovat je za využití dynamiky pohybu. Např. dynamika dupání se může postupně změnit na pohyb s větší energií, silou a rychlostí. Je možné přidat pokřiky a přejít k sekvencím odtlačování a přetahování, nebo jemný dotek může přejít do společného pomalého kolíbavého pohybu.
Protože pohyb se pojí s pocity, má schopnost sdružovat lidi. Sdílení vyjádřené zlosti znamená, že všichni lidé někdy pociťují zlost, a že je možné ji vyjádřit, aniž by byl člověk totálně destruktivní k jiným i sobě. Podle Freuda existuje ve skupině emoční nákaza, která sdružuje. "... Emoce člověka jsou ve skupině vydrážděné až k vrcholu, kterého vzácně, nebo nikdy nedosáhne za jiných okolností a lidé ve skupině mají příjemný prožitek nerezervovaného se odevzdání svým vášním, tak splývají se skupinou a ztrácejí pocit hranic své individuality." Skupina může dát úplně stejnou oporu jako v dávných kmenových tancích, kdy se rytmické činnosti používaly k navození koheze. Dochází v ní k uvolnění izolace s emočními prožitky a člověk je schopen jít za svá obvyklá omezení. Tak, jak terapeut propojuje jedno spontánní vyjádření s druhým, hodina postupně nabývá na intenzitě. Nápady pro pohybové akce vycházejí z účastníků skupiny, ať už pod direktivním vedením jednoho ze skupiny, nebo z terapeutova pozorování. Každý si odvozuje soukromé významy v daný okamžik a zkušenost přichází z pohybu. V závěrečné fázi se skupina opět sdružuje dohromady, snižuje se intenzita pohybu, což je důležité pro vyjasnění hranic, vnímání integrity vlastního těla, vnímání vřelosti a podpory ze sdílené zkušenosti.