Svět orientálního tance

Taneční terapie je formou psychoterapie, ve které je přednostním prostředkem změny pohyb. Zatímco komplexní vztahy těla a mysli se už dlouho uznávají a zkoumají, v moderní západní kultuře se jen málo výzkumu týká využití těla jako léčivého prostředku pro psychické poruchy. Východní kultury tyto vztahy studují daleko rozsáhleji. Mnohé z pohybových forem, jako např. Tai-Chi, vznikly za účelem meditace a podpory osobnostního růstu. Tzv. spojení "body-mind" (tělo - mysl), vidí jako systém, který musí fungovat snadno a v harmonii. Porušení plynulosti a jednoty může poukazovat na psychický a fyzický stres, nebo konflikt. Taneční terapie na těchto předpokladech, na psychologických a fyziologických konceptech, staví, a velmi podporuje myšlenku vztahu mysli a těla.

V civilizovaném světě má tanec dlouhou tradici. Občasné propuknutí masové taneční mánie ve středověku se považovalo za boží požehnání a mělo i svého patrona - sv. Víta. Později se však záchvaty tance začaly považovat za určitý druh duševního onemocnění a tanec přežil pouze jako rituál nebo kratochvíle. Vždy však existovali jedinci, kteří se domnívali, že tanec má své místo v terapii, nejen jako cvičení těla, ale jako prostředek vyjádření a v roce 1966 byla dokonce založena Americká společnost pro léčbu tancem (American Dance Therapy Association). Při tanci jde o vyjádření lidské osobnosti pohybem. Pohybové změny a změny psychologické jsou navzájem propojeny. Rytmické silné pohyby ve skupině pomáhají např. navodit pocit síly, moci, jednoty. Tance krouživé vedou zase k extatickým prožitkům, při kterých se až ztrácí pocit těla a prožívá se spirituální já. Existuje několik základních stylu a škol, z kterých si zájemci mohou vybrat dle svého cítění a potřeby ať již se jedná o tance lidové, společenské, moderní atd. Přesto je však léčba tancem stále ještě metodou která nepřekročila stadium výzkumu. Značných úspěchů však  dosáhla zejména při práci s tělesně i duševně postiženými a jako forma uvolnění.

" Povoluj svému tělu jen tolik, kolik stačí k uchování zdraví". (Seneca)

------------------------------------------------------------------------------------

Historický vývoj

Tanec byl dlouho pro svou schopnost vyjádřit život samotný základem existence člověka. Žít znamená pohybovat se, harmonicky fungovat s rytmy svého těla a okolního světa. Ve všech kulturách se první pokusy člověka o komunikaci, historicky i vývojově, objevují v preverbální fázi. Gesta a výrazy těla jednoznačně byla prostředkem k jakémukoliv pokusu sdílet zkušenost. Tak, jak se vyvíjel jazyk a struktura kmenů, tvar životu dávalo náboženství, tanec byl neoddělitelně součástí bohoslužby a modlitby, a pokoušel se o strukturování a vysvětlení života. Tanec tvořil silné a sjednocující vyjádření důležitých milníků lidského života: narození, puberty, sňatku a smrti. Byl jedním ze způsobů kontroly nad životem, tím, že smiřoval se silami, ovládajícími déšť, slunce, úrodnost země a plodnost člověka. Rytmy a pohyb jednotlivých členů kmene dávaly skupině sílu a jednotu během boje, útěchu ve smutku. Struktura tance umožňovala předávání znalostí kmene na mladší členy. Tanec je jazyk, který využívá jednoty těla-mysli-ducha, aby se dostal do kontaktu s nejhlubšími zkušenostmi, bolestnými i radostnými, pro ty, kteří jsou pozorovateli, i ty, kteří se ho účastní. Jeho hluboce primitivní aspekty umožňují empatické chápání.

Taneční terapie jako profese

V současnosti se vyskytují dva pojmy - "taneční" a "pohybová" terapie. "Tanec" modifikovali na "pohyb" ti, kteří se chtěli oddělit od tance jako uměleckého oboru. Slovo tanec má v naší kultuře úzký význam. Termín je díky této stereotypizaci mnohdy špatně pochopen, pokud se používá v rámci terapie. Jednotliví terapeuti se liší také používáním nebo nepoužíváním hudby. Ti, kteří ji používají vzácně a spíš se spoléhají na vnitřní rytmy pacienta, častěji volí termín pohybová. Nicméně, rytmická kvalita pohybu, zejména pohybu ve skupině, a koncepty prostoru,času, síly a rovnováhy, mají kořeny v samotném tanci. Mnozí věří, že je důležité udržet identifikaci s tancem jako uměleckým oborem, protože je to právě rovnováha mezi uměním a vědou, která činí kreativní terapeutické použití tance tak hodnotným a úspěšným. Vyskytly se jiné snahy najít popisný pojem, např. Schoop a Salkin používají termín technika tělesného ega. Ale všechny vedly zpět ke generickému pojmu taneční a pohybová terapie. Tak, jako ve všech oborech, pochopení principů je užitečnější, než lpění na názvu.

Psychiatrické teorie a taneční terapie

Využití pohybu v terapii má co do činění s nejzákladnějšími a nejprimitivnějšími koncepty lidského chování a vyjadřování, a proto je možné ho v rámci teoretických struktur již existujících psychiatrických teorií využít. Všechny systémy si všímají preverbálních fází vývoje, primárních procesů, mnohých příčin a obtíží, vedoucích k blokům verbální komunikace, ale nástroje, které by v psychiatrii sloužily přímé intervenci na těchto rovinách, jsou stále velmi omezené.

Jako užitečný základ k pochopení této problematiky může posloužit práce Wilhelma Reicha. Reich extenzivně pracoval na tom, aby prokázal, že fyziologické chování je funkčně identické s psychickým chováním: "obrnění charakteru" se neprojevuje jen jako psychologická, ale i jako svalová obrana. Reich zkoumal svalové vzorce a rigidity svých pacientů a věřil, že jsou při inhibici primitivních pocitů esenciální. Pracoval tedy s uvolněním rezistence simultánně na somatické i psychické rovině.